Zkoušíme stopu.

Moje pejskařské začátky sahají do doby, kdy mi bylo deset a přestěhovali jsme se z bytovky do Řeneč. Dostala jsem německou ovčačku Elsou – neuvěřitelně chytrou holku. Děda byl myslivec a ještě před mým narozením měli doma ovčáka s policejním výcvikem (myslím, že to byla Cita), takže mi s nadšením předával veškeré rady do života (i když některé se moc nepovedly). S Elsou jsme zvládly hodně věcí! Tedy kromě obran... přece jenom desetiletou holku na cvičák nikdo nevozil a revíry jsme si na zahradě stavět nemohly. U mého prvního vlčáka Corryho to byla jiná písnička – ten na stopu šel s typickou důstojností a výrazem „A to jako fakt?“. Grey se naopak na pamlsky na stopě vždycky šíleně těšil a mým absolutním přeborníkem byl stejně Chip. Teď učím stopovat Xenu a hrozně mě baví sledovat, jak jí to začíná jít a jaké dělá své první pokroky. I když už mám se psy něco za sebou, na oficiální stopařskou odbornici bych to zrovna netipovala a dál s úsměvem tápu. Nemám žádné zkouškové ambice, jen to, co mám nakoukané z videí, co jsem kdy viděla online nebo co si tak nějak intuitivně myslím, že je správně. Ale zkouším to. Už od štěněte si s Xenou hraju na schovávanou s granulemi. Stačilo ukázat rukou do prostoru, říct „hledej!“ a ona s nadšením vysávala všechno v dosahu. Jenže jedna věc je hledat pamlsky na plácku a druhá věc je soustředěná práce. Nedávno jsme se spolu rozhodly posunout laťku a vyzkoušet klasickou stopu. Začaly jsme úplně od základu – nášlapy hned za sebou, které jsem prokládala malými kousky šunky. Xena pochopila princip rychle, a tak jsem se rozhodla dát jí první o něco delší stopu. Xena chvátala dopředu, jeden kousek šunky minula. Vlčáci totiž nemusí mít nos nalepený hned u země, ten jejich nos je tak dokonalý, že ten pach berou s přehledem i v rychlosti. Jenže ten nos ví fakt o všem. Takže jakmile v tempu zjistila, že tam něco zůstalo, prostě se v klidu otočila a vrátila se ten zapomenutý pamlsek dožrat! Kdo by přece nechával šunku na poli, že? Abych přesně viděla, co děláme za blbosti, raději jsem si to celé natočila na video. A pohled na záznam byl nemilosrdně upřímný. Moje hlavní chyby? Moc jí do toho melu. Místo abych mlčela a nechala ji pracovat, pořád mám potřebu jí do toho kecat a korigovat ji. A taky příliš moc šunky natlačené u sebe. Změnila jsem tedy taktiku a dala kousky masa ve výrazně delších rozestupech. A ejhle – ono to zafungovalo naprosto skvěle! Jakmile neměla motivaci neustále vysávat každý centimetr a vracet se pro drobky, začala krásně táhnout dopředu a čichat v plynulém tempu. Moje soukromé ponaučení z prvního velkého pokusu: Méně kecat, více mlčet. Xeny nos je neskutečný a já jí to svým mluvením jen kazím. Značit si začátky a konce! Protože můj orientační smysl se rovná absolutní nule, bez značení bychom na tom poli bloudily ještě teď.