Vzpomínka na Chipa

Když si vzpomenu na Chipa, vybaví se mi hlavně jeho povaha. Na vlčáka byl naprosto úžasný – miloval celou naši rodinu, byl akční, nebojácný a povahou spíš jako německý ovčák. Byl to rodinný poklad z chovné stanice Z Postupického podlesí od pana Ing. Miloše Pelikána. Ten začal chovat na fence Xittě z Molu Es a na její dceři Arce z Postupického podlesí, což byla právě maminka našeho Chipa. A Chip po nich podědil tu nejlepší, vyrovnanou povahu. Dneska mi ho hodně připomíná naše Xena. Ta je sice ještě větší akční střela, ale tu nebojácnost a lásku k nám všem mají společnou. Někdy si říkám, že se mi Chip možná vrátil právě v Xeně. Chip měl odmalinka problém se slznými kanálky. Po různých vyšetřeních se zjistilo, že je neměl vyvinuté. Chtěla jsem mu pomoct, aby neměl pořád potíže s očima, a tak jsem hledala toho největšího „odborníka“. Jeli jsme na operaci až do Pardubic k doktoru Beránkovi. Brala jsem to jako běžný, lehký zákrok – tak mi to bylo řečeno. Jenže pan doktor Beránek udělal práci napůl – druhý kanálek mu ani neudělal a trubičku už tam Chip při odjezdu ani neměl… Stala se z toho ta nejhorší noční můra. Hned dva dny po operaci, v březnu 2021, dostal Chip vysoké horečky a začal náš nejtěžší měsíc. Bylo to v době covidu, všude uzávěry okresů. Já si brala v práci volno, chodila se pořád testovat a ze Řeneč do Klatov na kliniku v Koldinově ulici jsme jeli třeba i dvakrát denně. Policie už nás na hranicích okresu ani nekontrolovala, znali naše auto i psa. Kdybychom se na klinice v Klatovech dostali hned od začátku do rukou dr. Hlaváče a nestřídali se u nás mladí veterináři – ne že by byli nezkušení, ale moc se tam střídali a ten, který ho ošetřoval včera, tam další den nebyl a jelo se od začátku – možná by to dopadlo jinak. A stejně tak možná, kdyby se dr. Hlaváč spojil s Beránkem dřív a nasadily se kortikoidy hned, když bylo vidět, že čtvrtá antibiotika vůbec nezabírají a CRP vylétlo na 200, mohl tu Chip ještě být. Možná… Chip byl neskutečný pacient. Co ten pes musel vydržet – neustále kanyly v rozpíchaných nohách, injekce, rentgeny, sono, odběry. Všechno snášel s obrovskou trpělivostí a důvěrou. Kdo zná specifické plemeno československého vlčáka, musí mu to připadat jako lež. Každou noc jsem spala u něj na zemi a sledovala, jak se mu dýchá. Když se jeho stav v noci zhoršil tak, že nemohl dýchat a musel jen stát, bylo to čisté zoufalství a já už si jen přála, ať netrpí. Nefungovala mu kanyla, léky nezabíraly a člověk v noci neměl kam jet. Nakonec ho v sobotu ráno dr. Hlaváč hospitalizoval, vzal biopsii z plic a konečně nasadil kortikoidy. Jenže už bylo pozdě. Nikdy nezapomenu na Chipův pohled, když jsme ho opouštěli. Krátce po půl sedmé večer mi doktor Hlaváč zavolal, že Chip umřel na celkovou sepsi a pooperační komplikace. Umřel tam sám, bez nás, a to mě strašně moc bolí. Dlouho jsem si vyčítala, že jsem ho na tu operaci vůbec dávala. Kdybych věděla, jak to dopadne, nikdy bych to neudělala. Byl to nádherný, mladý a šikovný pes, se kterým jsem měla obrovské plány. Takový pes už se nenarodí… Pozdější pitevní zpráva z patologické morfologie nám jen potvrdila, jak hrozný řetězec reakcí se v něm spustil – v těle se vytvořil karcinom, krevní sraženina (trombus) a došlo k masivnímu překrvení a otoku plic (edému). Byla to neskutečně těžká rána, ale alespoň nám dala jasnou odpověď na to, jak hlubokému a zákeřnému stavu čelil. A i když to tehdy skončilo tak tragicky, cítím, že si k nám v té Xeně přece jen našel cestu zpátky.