Vzpomínka na Greye

Když odešel Chip, bylo doma najednou nesnesitelné prázdno. Chtěla jsem pejska – a chtěla jsem ho hned. Jenže byla doba covidu, hranice byly zavřené a já jsem si pro něj nemohla zajet sama na Slovensko. Grey pocházel od chovatele Ing. Janka Doboše a jeho známý mi ho tehdy přivezl až do Prahy, kde jsme si ho vyzvedli. V té chvíli jsem samozřejmě neměla ani tušení, jak důležitou součástí našeho života se tenhle malý československý vlčák stane. A už vůbec ne to, jak těžkou zkouškou si spolu všichni projdeme. Grey se od začátku jevil trošičku jinak než ostatní štěňátka. Byl klidnější, spavější a tak nějak línější. Při jednom z očkování veterinář náhodně zaslechl šelest na srdíčku. Samozřejmě nás to vyděsilo, ale následné kardiologické vyšetření ukázalo, že srdce je zdravé a šelest měl s růstem odeznít. Ta jeho větší lenost byla právě způsobena tímto šelestem. První roky s ním byly vlastně úplně normální. Byl to zdravý mladý pes. Krásně se učil a ke mně měl neuvěřitelně silný vztah – miloval mě snad nade vše. Já ho rozmazlovala, prostě můj parťák. Jezdil s námi na dovolené k moři i na hory a byl zkrátka plnohodnotným členem rodiny. Pak ale začaly přicházet první varovné signály. Na túře ve vyšší horské nadmořské výšce si tříletý mladý pes najednou lehl a nemohl dál. Později se přidávaly zvláštní stavy – občas to vypadalo, jako by se na vodítku přiškrtil a měl mdlobu nebo ztrátu vědomí. Po méně než deseti vteřinách se však probral, radostně mě vítal a skákal, jako by se nic nestalo. Měla jsem strach, ale na veterině mi opakovaně tvrdili, že je zdravý a že jen moc hledám problémy, protože jsem poznamenaná tím, co se stalo s Chipem. Jenže tentokrát můj pocit nebyl bezdůvodný. Já tušila, že je s ním něco špatně. Grey se nám začal měnit. Občas jako by nás nepoznával a začal vrčet na kluky i na manžela. A pak přišel okamžik, který navždy změnil život naší rodiny – Grey pokousal našeho syna Vojtu. Přivolaná záchranka ho odvezla na šití ucha. Naštěstí to dopadlo bez vážných následků a zůstaly mu jen jizvy na zádech a za uchem, které mi ten strašný den připomenou vždycky, když se syn ostříhá. Mohlo to ale dopadnout mnohem hůř a já jsem nesmírně vděčná, že je Vojta v pořádku. Připadala jsem si jako špatná matka, která tomu nezabránila. Myslela jsem si, že jsem Greye špatně vychovala, že jsem v tom selhala. Po nějaké době, když začal být Grey ještě horší, jsem ho objednala na magnetickou rezonanci. Jeli jsme s ním na kliniku do Prahy. Teprve magnetická rezonance mozku nám po měsících nejistoty dala jasnou odpověď: atrofie mozku – úbytek šedé mozkové kůry. Dle ošetřujícího neurologa se toto stalo následkem infekce přenesené klíštětem. Jeho mozek se zkrátka měnil a rozpadal. Tělo mladého psa, mozek starého nemocného psa, s velikou demencí. Za jeho chováním a chvílemi, kdy nás nepoznával, nebyla zlomyslnost, ale nemocný mozek. A diagnóza byla neúprosná – stav se bude jen zhoršovat a kvůli bezpečí rodiny i okolí nám bylo doporučeno Greye nechat uspat. Před námi nestál zlý pes, kterého bychom se chtěli zbavit, ale nemocný tvor, kterému se v hlavě rozpadal svět. Postupně přestával poznávat i mě. Vidět v očích vlastního psa, který vás celý život miloval, najednou někoho úplně cizího, zlého… to je něco nepopsatelně strašného. Tolik jsem se trápila. Toto celé naši rodinu poznamenalo a kluci se dlouho báli podívat psovi přímo do očí – jedno jakému. A právě proto pro mě dnes tolik Xena znamená. Ne proto, že by Greye nahradila – to nejde. Ale proto, že nás znovu učí dívat se psovi do očí bez strachu, věřit a znovu naplno milovat. Když se ohlédnu zpátky, nechci si Greye pamatovat jen podle toho nejhoršího. Grey nebyl zlý, byl nemocný. A já nechci, aby se na něj vzpomínalo jen podle jeho posledních dnů. Ten pes mě měl přes svou nemoc strašně moc rád a já jeho.