Vzpomínka na Corra

Když jsem před více než 20 lety poprvé zjistila, že takové nádherné plemeno existuje, úplně mě okouzlilo. Byli neuvěřitelně krásní, vypadali jako opravdoví vlci. Do té doby jsem měla holky německého ovčáka, ale vlčáci mě naprosto uhranuli. Začala jsem je jezdit okukovat na výstavy, sledovala je a strašně moc po takovém psovi toužila. Nakonec jsem narazila na inzerát chovné stanice Sotis, kde se zrovna narodila štěňátka. Byl to hodně početný vrh – pokud si dobře pamatuji, narodilo se jich snad 11 a nakonec jich zůstalo 9. Vydali jsme se podívat do Litoměřic – já, můj manžel Petr a malý Petřík. Chovatelka Helenka Hubáčková byla moc sympatická a její seznámení s plemenem bylo asi to nejlepší, co mě tehdy mohlo potkat. Ze štěňátek jsem byla naprosto nadšená. Můj muž už o něco méně, protože hned viděl i ty stinné stránky plemene – plachost, někdy až bázlivost, nebo naopak potenciální agresivitu. Rozhodovali jsme se mezi dvěma pejsky, kteří ještě nebyli zamluvení – Collinem a Correm. Když nastal čas odchodu štěňátek do nového domova, dostali jsme Corra. Helenka se snažila nás, nepolíbené plemenem, opravdu zasvětit do všeho. Pořádala pro nás setkání a byla vždycky na telefonu, kdykoliv bylo potřeba. Dodnes děkuji bohu za to, že se celý vrh C Sotis tak moc povedl a všichni sourozenci i Corro byli velmi hodní a nečekaly nás zlé zkušenosti. Corro byl plašší typ. Neměl rád některé muže a bál se jich, ale naštěstí do konfliktu s nimi nikdy nešel. Jen pro příklad: když jsem si ho tenkrát vzala do práce, kde se mnou dělal kolega Dušan, Corro by ze strachu z něho – a dobře vím, že i Dušan se ho sám trochu bál, říkal mu „Hadrník“ – byl schopný vyskočit z okna ve druhém patře, jen aby s ním nemusel být v jedné místnosti. Jinak byl ale Corro jemný a nádherný pes, na kterého jsem byla obrovsky pyšná. Měl nás všechny moc rád. Když se mi narodil Vojtík, nebylo lepší a jemnější chůvy. Mimochodem, svod jsem s Correm absolvovala těhotná a bonitaci brzy po porodu. Corro měl klasické vlčí manýry – třeba štípání lidí do jakéhokoliv místa na těle, hlavně do zadku. Také velmi rád přepadával pošťačky, když nám nesly dopisy, takže jsme schránku raději přendali jinam. A nemusel ani určitou skupinku kluků, kteří kamarádili s Petříkem. Zajímavé bylo, že všichni ti kluci byli v nějakém příbuzenském poměru, takže mu asi všichni stejně „nevoněli“, a párkrát je bohužel také štípl. Byla jsem hodně překvapená, jak dokážou být ti psi nedůvěřiví a opatrní. Stačilo, aby na louce při procházce nově postavili balík slámy, nebo když byla jinde postavená popelnice – to byl hned velký problém. Snažila jsem se ho socializovat, jak to jen šlo, přesně podle rad od chovatelky Helenky. Kolikrát jsem s ním stála v Přešticích před obchody, aby Corro poznal co nejvíce lidí a vzruchů. Chodili jsme i na cvičák, tam jsme se ale s moc velkým pochopením pro toto plemeno nesetkali. Corro byl prostě úplně jiný než německý ovčák. Sportovní obranu vůbec nepochopil a figuranta hlídal i mimo plac, štěkat také nechtěl. Dneska už vím, že jsem takhle jemného a citlivého psa na obranu neměla vůbec dávat. Na učení byl ale jinak moc šikovný, ostatně jako všichni kluci, a nejlépe mu šly stopy. Troufnu si tvrdit, že ovčák nemůže vlčákovi v čichu nikdy konkurovat – Corro například i v zimě vytahoval pod sněhem žížaly ze zmrzlé půdy! Byl to velmi jemný a hodný pes. Nikdy na nás nezavrčel, ani když měl maso nebo kosti, prostě nikdy. Jaké bylo mé pozdější překvapení u dalších vlčáků, že v rámci své komunikace na pána klidně zavrčí! U Corra jsem to neslyšela ani jednou. Mohla jsem s ním jakkoliv manipulovat, cokoliv mu dělat. Jen na přední nohy byl citlivý – uspání na rentgeny kyčlí (v té době se lokty ještě nedělaly), to byl boj. Corro měl ta nejmenší ouška a nejkrásnější žluté oči s tmavým rámováním snad ze všech mých vlčáků – i když teď už mu v očích směle konkuruje Xena. Líbil se i na výstavách. Problém nastal jedině ve chvíli, kdy byl rozhodčí velký, silný a nedej bože brýlatý muž. Věděla jsem, že se ho Corro bude bát, byla jsem z toho sama nervózní a tu nervozitu zbytečně přenášela i na psa. Bohužel okolo svých tří let onemocněl. Bylo to tak hrozné, že jsme si zpočátku mysleli, že mu někdo, kdo šel okolo našeho domu a zahrady, ublížil – třeba tím, že by ho uhodil po páteři. Corro nám totiž začal velmi kulhat. Zvláštní bylo, že to nebyla jen jedna noha, ale napadání na nohy se střídalo. Moje první myšlenka byla, že má něco s páteří. Pak velmi těžce zvedal i hlavu, nemohl krk jakoby natáhnout a v nejhorších okamžicích nechtěl ani chodit. Vyhledával přítmí domu, protože mu vadilo denní světlo. Asi nemá cenu popisovat, kolik návštěv a vyšetření na všech možných veterinách jsme absolvovali. Přišli jsme si už jako blázni – psa jsme museli do auta doslova nosit, sám by tam ani nevyskočil, ale jakmile jsme dorazili na veterinu, adrenalin v něm přemohl všechno. Z auta vyskočil a běhal jako čamrda, po kulhání ani stopy… Když mu na veterinách stále nemohli na nic přijít, začala jsem na internetu pátrat sama. Zkušenosti a články Ing. Moniky Soukupové na jejím webu mě nakonec dovedly k podezření, že by mohlo jít o anaplazmózu. Jeli jsme tenkrát na veterinu k MVDr. Herčíkovi do Prahy, kde se na tuhle nemoc specializovali. Tam po odběrech krve – kde CRP nešlo pro svou vysokou hodnotu ani změřit – moji vyhledanou diagnózu potvrdili. Nasadili jsme velmi silná antibiotika a jeli domů. Ještě nás varovali, že až půjdeme léky vyzvednout do lékárny, nemáme dát na vystrašenou lékárnici, která si bude myslet, že chceme psa takovou dávkou zabít. Pak už se všechno začalo zlepšovat a během pár dnů byl Corro zase jako dřív. Po dobrání antibiotik jsme jeli do Prahy ještě na jaterní testy, které dopadly výborně. Konečně jsme si všichni oddychli – pes byl zdravý! Od té doby klíšťata doslova nenávidím. Tolik nemocí a strachu přenášejí… Nenávidím je.